Zápisník začínající sborové zpěvačky - zápis třetí

Autor: Zuzana Zajícová | 1.6.2017 o 11:31 | Karma článku: 7,23 | Prečítané:  262x

Smíšený sbor, to je svět sám pro sebe. Je to neuvěřitelný vzorek lidí, který by určitě stál za prozkoumání přímo vědecké.

Možná že  už tak  nějací odborníci učinili, leč já o tom nemám žádnou povědomost, a tak mi nezbývá, než se do takovéto vědecké, profesionální, psychologické a sociologické studie pustit sama.    Je to těžký úkol, ba přímo výzva, ale já se nebojím a směle se do toho pustím. Že nemám naprosto žádné zkušenosti na poli všech těchto výše jmenovaných disciplín, vím jen já a  vzhledem k tomu, že jsem pravá blondýna, je to dostatečná omluva. A hlavně, své fatální mezery v oblastech vědy nikomu neprozradím, tak co.

   Má vědecká studie se bude týkat smíšeného sboru Gaudium z jednoho prostého důvodu: jiný sbor neznám. Sbor se schází v základní lidové škole v Šimáčkově ulici a to každou středu, sem tam v úterý a občas i o víkendech.(To je ale téma, žádající si speciální zpracování, na které určitě časem taky dojde.)

   Sbor vedou dva sbormistři Zdena a Vláďa Součkovi. Jsou to manželé, jak je patrno ze společného příjmení a mají můj neskonalý obdiv. Když si totiž představím na jejich místě sebe a svého muže, každý den, každou minutu, každou vteřinu pořád SPOLU...Uf, mám ráda  svého muže, ale tohle je něco, jak bych to řekla slušně, nepředstavitelného. Každopádně naši sbormistři mají zřejmě nějaký zázračný recept a fungují takto hooodně dlouho.

   Můj obdiv se samozřejmě týká taky jejich trpělivosti s námi, potažmo i s ostatními sbory, které jsou plné dětí všeho věku a druhu, v různých stádiích zlobivosti od těch hodných až po ty nesnesitelné, které by člověk nejradši roztrhl, ale nemůže. Náš sbor sice vyrostl z dětských střevíčků, u většiny členů je to už hodně dávno, ale zdá se, že prostředí školy na nás dospělé stejně nějak působí a občas se chováme jako ty děti...

    Oba naši sbormistři tedy trpělivě vedou a učí hromadu dětí i dospělých, dnes a denně do nás všech hustí  základy  vyluzování libozvučných tónů, pěkně celým tělem, kníry nahoru, břicho zpevněné, obočí zdvižené...(tady musím poznamenat, že zde mám značné mezery. Nějak mi nejde jako některým jiným ve sboru splnit tyto nezbytné podmínky, důležité pro kvalitní zpěv. Jsem tak trochu ztuhlá v oblasti obočí a kníru, na rozdíl od oblasti břišní.)

   Součkovi jsou opravdoví profesionálové, což poznám i já. Slyší každičké uzpívnutí, pilují s námi kousek po kousku, notu po notě,  zkrátka, umějí to, co málokdo a výsledky se dostavují. V noci se budím vlastním zpěvem a trápím se, jestli to příště nebudu ostatním kazit. O mých vážných pochybách nikdo neví, navenek se tvářím jako mistr světa, obzvlášť před manželem, ale ta muka! Ty výčitky, že neumím nejen noty, ale ani žádný jazyk, kterým zpíváme, jo, o těch vím jen já a nikomu je neprozradím.

   V neposlední řadě obdivuji naše sbormistry taky z toho důvodu, že můžu pod jejich taktovkou zpívat i já, amatérka ve sborovém zpěvu s celkem slušným sluchem, které je jasné, jak oba musí občas trpět. Mám štěstí, že jsem tak stará a nemůžou na mě prostě zařvat, abych se koukala doučit ty noty a ty slova a zvedat ty kníry a dělat doma kliky na zpevnění břicha, jak bych to na jejich místě udělala já. Těžký je život sbormistrův.

   Náš sbor se skládá asi z padesáti jedinců různého věku a pohlaví. Jsme rozdělení do hlasů. Že patřím do altu, jsem věděla od začátku, ale že jsem v altu prvním, jsem zjistila někdy v říjnu, kdy jsem už měla zvládnutou (tedy, zvládnutou je dost silný výraz) Ave Reginu v altu druhém, jelikož jsem se přimkla k Ivetce, kolegyni z mé levé strany, takto altu druhému. Takže Reginu zpívám s druhým altem, leč ostatní skladby, kde se alt dělí, s altem prvním, popřípadě s druhým sopránem. Je to dřina pro amatérku mého formátu se v tom dělení vyznat. Takže alty jsou stejně jako soprány dva, pak máme tenory a tenorky a jedině bas je asi jeden, i když možná ne. Sedí ode mě  daleko a na jejich partituru nekoukám, tak nevím. Musím se kolegů v basu zeptat, aby moje vědecká práce byla opravdu bez odborných chyb.

   Při zkoušce tedy sedím obklopená mými milovanými alty, na rozdíl od koncertů ( jak už dříve trefně popsal kolega Bohdan ve svém pojednání a tím mi tak trochu vyfoukl téma, na které jsem si brousila zuby). Na lavici se střídavě šoupu tu doleva, tu doprava, dle potřeby, jelikož vlevo sedí již výše zmíněná Ivetka, druhý alt a vpravo Jarka, alt první. Nejčastěji ale sedím uprostřed a natahuju uši do všech stran i dozadu. O altech mám samé pozitivní zprávy. Jsou nejlepší.  Docházka výborná, charaktery ryzí, hlasy skvělé, jak ocení občas i sbormistryně Zdena, oslovujíc nás altíky.

   O sopránech mám také pozitivní zprávy. Jsou po altících nejlepší. Je jich hodně a jsou upovídané. Zpívají strašně vysoko, skoro za hranicí lidských možností a fyzikálních nebo jakých zákonů. Zdena jim někdy říká sopránky.

   Taky tenorky a tenoři jsou po altících nejlepší. Toto dělení mě zpočátku překvapilo, ale jak jsem posléze  vědeckým zkoumáním zjistila, tenorky jsou nezastupitelné, protože mají vždycky noty a krásné hlasy jako moje maminka a sestra. Tenoři  jsou chlapi a to samo o sobě stačí, aby byli taky nezastupitelní, i když nemají  noty.

   No a basy, ty jsou prostě po altících taky nejlepší. Jednak, že jsou chlapi a jednak v basech sedí oba naši prezidenti, což je důkaz, že jsou to jedinci kvalitní, rození vůdcové a vůbec; hlasy mají jak Alexandrovci.

   Abych své vědecké pojednání shrnula: Gaudium je nejlepší a já k němu patřím!

   Poznámka na závěr: další psychologické, sociologické a ostatní  odborné rozbory jednotlivých členů si nechám na později, až se s nimi více seznámím a vědecky je prozkoumám.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

KOMENTÁRE

V správnom čase na správnom balkóne

Tiahnuce žeriavy a husi, ale aj strieľajúci psychopat a výbuch plynu. Čo všetko sa dá odfotiť z bytu.

ŠPORT

Dravecký o vyhodení: Beriem všetko na seba

Dravecký si s veľkou pravdepodobnosťou nezahrá na olympiáde.

BRATISLAVA

Vyrobiť originálny bratislavský rožok je kumšt

Vo Viedni majú Sacher tortu, v Budapešti šomló halušky, v Bratislave rožky.


Už ste čítali?