reklama

Zápisník začínající sborové zpěvačky - zápis první

Jednoho krásného dne je vám padesát a stojíte na křižovatce. Vaše životní cesty se tak trochu zašmodrchaly a vy nevíte, kterou se vydat...

Písmo: A- | A+
Diskusia  (4)

... jak ty trasy nějak narovnat a jestli vlastně existuje nějaká správná cesta, jestli to nakonec není jen takový nějaký kruhový objezd bez výjezdu. Pořád mě něco nutilo bilancovat, hodnotit, přemýšlet, co dál a zoufat si. Při bilancování svého dosavadního života jsem si musela přiznat, že jsem průměrná. Průměrná ve všech svých činnostech - v práci, jako manželka, jako matka. V osmnácti jsem si myslela, že budu světová malířka, prostě že to všem natřu, zejména pak spoluobčanům z malého moravského města. No, život mě naučil. Nejsem světová, ani evropská, ani nijaká, jsem prostě jedna z mnoha padesátiletých ženských, které nevědí, jak dál.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

V momentě, kdy jsem si všechno ujasnila o svých dosavadních schopnostech a marných pokusech například studovat jazyky, cítila jsem potřebu vymyslet něco, čemu bych se mohla věnovat a co by mě vyvedlo z bludného kruhu zamotaných cest ven. Jazyky jsem zkoušela několikrát a nějak to nebylo ono. Nepřekonala jsem svou vrozenou lenost. Ke sportu taky nemám kladný vztah a upřímně řečeno, nechápu, proč lidi dobrovolně tráví hodiny na strojích, které si nezadají se středověkou mučírnou, zpocení a té energie, co tam vyplácají! No, tudy pro mě cesta nevedla.

 Po bilancování, hodnocení a přemýšlení jsem si začala zoufat. To mi naštěstí trvalo jen chvíli a raději jsem se vrátila k přemýšlení. Co mě tak kromě ležení v knihách vždycky nejvíc bavilo a nikdo mě k tomu nemusel nutit? No přece zpěv, napadlo mě takhle jednou v noci. Jo, to je ono. To mě vždycky bavilo a to je ono! Musí to ale být zpěv sborový, čím víc lidí kolem, tím líp.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

 Několik dní jsem strávila hledáním na internetu toho pravého sboru pro mě. Že to musí být sbor smíšený, to byla nejdůležitější podmínka. Není nad kolektiv, kde jsou i chlapi, bez ohledu na věk můj i jejich. Další podmínkou byl sbor, zpívající všechno, čímž jsem vyloučila sbory církevní a takové ty úzce specializované. Taky hrálo roli umístění sboru, protože z vesnice na sever od Prahy bych těžko jezdila někam na jih. Podmínky, které jsem si kladla, byly náročné a splnil je pouze jeden jediný sbor, sbor Gaudium.

 Byl srpen, konec prázdnin a já měla čas si ještě chvíli studovat na internetu i jiné sbory, ale nakonec z toho vyšel vítězně jen ten jeden. Ze stránek sboru jsem vyčetla, že mám čas do září, protože sbor má prázdniny. Stejně jako kdybych se chystala do školy.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

 Během toho srpna jsem se pevně rozhodla. Ano, bude ze mě sborová zpěvačka! Pro jistotu jsem to nikomu neřekla, bylo to moje tajemství. Co kdyby mě nevzali, to bych měla z ostudy kabát.

 „No co," říkala jsem si, „průpravu mám dobrou." Tím jsem měla na mysli své dětství, strávené na Moravě v rodině, kde se zpívalo pořád. Tatínek, maminka, moje sestra i já, všichni jsme zpívali s vervou, otázka je, jestli dobře. Měla jsem evidentně nejvyšší hlas, tak jsem zpívala soprán. O druhý a třetí se dělila maminka se sestrou a tatínek tvrdil, že zpívá čtvrtý. Už tehdy jsem pochopila, že ten čtvrtý je kterýkoliv jiný, jen zpívaný o oktávu níž, zato z plna hrdla. Repertoár jsme měli vskutku široký. Od operních árií - těm vévodila maminka, přes Suchého a Šlitra, Voskovce a Wericha, Beatles až po lidovky, ty jsme milovali všichni. Tatínek občas přidal specialitky, z nichž některé pikantní mu maminka zakazovala. Dodnes vidím v duchu celou naši rodinu, jak stojí kolem piána. Do kláves buší moje starší sestra westernovým stylem „kdo hledá najde" a zpíváme s plným nasazením, až se třesou okna.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

 Nejvíc jsme si užili zpívání v autě. Naším nepsaným pravidlem bylo nikdy během jízdy nezpívat písničku dvakrát. Největším majstrštykem byla naše čtrnáctidenní cesta po Jugoslávii, kde jsme tohle pravidlo splnili, i když zákonitě došlo i na tatínkovy speciality. Ostatně abych uvedla náš zpěv v autě na pravou míru, zpívali jsme rádi, ale byla to i nutnost, protože jakmile jsem já přestala ve starém wartburgu zpívat, zvracela jsem a maminka si zapálila cigaretu. Tatínek lékař proto naordinoval jednoduchou prevenci, která zabírala a ještě nás bavila.

 Na začátku září jsem se odhodlala a poslala na adresu sboru nesmělý dotaz. K mému překvapení jsem dostala odpověď a pozvání od samotného sbormistra! Šlo do tuhého. Pilně jsem pod sprchou (tam je nejlepší akustika a taky mě tam nikdo jiný neslyší), trénovala písničky, protože mi bylo jasné, že přezkoušení se nevyhnu, zvlášť, co jsem hned v mém prvním písemném kontaktu přiznala, že jsem vlastně nikdy nikde nezpívala. Moje prvotní pocity, že zpívat umím, poněkud ustoupily do pozadí a více se draly na povrch černé myšlenky o tom, že vlastně neumím nic, zvlášť pak noty.

 Že jsem se víc neučila, zlobila jsem se na sebe. Že jsem chodila za hudebku místo do hodin klavíru, až jsem se v šesté třídě raději ani nepřihlásila, což se moji rodiče dozvěděli až po měsíci. Za školu jsem chodila obrazně, protože do lidovky jsem sice poctivě došla, ale místo k paní učitelce klavíru jsem vklouzla do hodin kreslení a poté, co se to provalilo a rodiče se smířili s tím, že ze mě nebude hudební virtuos, jsem si mohla malovat oficiálně. Stejně jsem v hudebce každý rok začínala od začátku a přes „Etudy pro nejmenší" jsem se nikdy nepřehoupla. Jo, to mám z toho, že jsem byla vychována k samostatnosti a rodiče zavrhovali tělesné tresty. Jak by se mi teď hodilo, kdyby mě k tomu klavíru přivázali a do nauky mě vodili! Uměla bych noty.

 Pídila jsem se v knihkupectvích po nějaké příručce pro samouky, popřípadě po něčem na způsob slabikáře pro mírně retardované a naprosto nezkušené sborové zpěváky, který by mně nějakou nenásilnou formou natloukl do hlavy hudební základy. Přece nemůžu začít chodit někam do nauky, ve svých padesáti letech! Nic takového jsem na trhu nenašla, a tak jsem se musela spolehnout jen na svůj hudební sluch a na benevolenci sbormistrů sboru Gaudium. Ach jo, co se dá dělat, jednou jsem si to vymyslela, tak to musím aspoň zkusit.

 Tak jsem se jedné zářijové středy ocitla před uměleckou školou v Šimáčkově ulici. Pro jistotu jsem přišla o půl hodiny dřív. Sedla jsem si na zábradlí a okouzleně poslouchala jasné hlásky malých kluků, jejichž zpěv se linul z otevřených oken školy. To byla krása! Pak zpěv andílků ustal a ze školy vylítli malí ďáblíci, prakticky všichni na koloběžkách s mobilem v ruce. Úplně normální kluci, oddechla jsem si. Zatím se do budovy začali scházet dospělí, evidentně mí potencionální kolegové ve sborovém zpěvu. Utřela jsem si do kapesníku zpocené dlaně a odhodlaně vykročila za nimi.

Zuzana Zajícová

Zuzana Zajícová

Bloger 
  • Počet článkov:  6
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Jsem bloggerka iDnes, autorka 4 knih, zaměstnaná v ČT, mám dvě děti, čtyři kočky, jednu fenku a jednoho Zajíce Zoznam autorových rubrík:  NezaradenéSúkromné

Prémioví blogeri

Juraj Karpiš

Juraj Karpiš

1 článok
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
Matúš Sarvaš

Matúš Sarvaš

3 články
Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

750 článkov
Yevhen Hessen

Yevhen Hessen

19 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu