Určitě by se jí líbilo, že jsem se rozhodla dobýt Slovensko alespoň virtuálně. V blogerských vodách plavu už hodně dlouho – v listopadu to bude deset let, takže nejsem žádný béčko; ovšem zde, v cizině, to je jiná liga. Pořád ovšem doufám, že mi moji Slováci rozumí, stejně jako já jim.
Když mi bylo patnáct, přečetla jsem ve slovenštině všechny díly Angeliky! To byla paráda…pery, čipky, bozky…všech pět nebo kolik dílů mi zapůjčil můj o dva roky starší soused Mirek, co se přestěhoval do našeho malého města na Hané ze Slovenska. Chodili jsme spolu na gympl a jak to tak bývá, začali jsme spolu chodit i tak nějak…mimo gympl. On byl první, co mi dal pusu, on byl prostě první ve všem všudy. Jo…nebylo mi ještě ani šestnáct…krásná doba to byla. Jak nad tím tak přemýšlím, nabývám dojmu, že mi tu Angeliku půjčil schválně, abych se tak nějak předběžně aspoň literárně připravila na lásku. A musím říct, že i on byl zřejmě pilným čtenářem této pokleslé literatury, neboť byl ve všech směrech velmi šikovný, jestli mi rozumíte. Doba byla temná, socialismus v čele s partají nedovolil nadechnout, ale my byli zamilovaní…
Pak jsem ještě přečetla hodně knížek ve slovenštině - například Egypťan Sinuhet se mi moc líbil, a když jsem si ho po letech koupila v českém vydání, nedočetla jsem ho. Prostě se mi víc líbil ve vaší řeči, milí moji Slováci. Pevně doufám, že i vy rozumíte naší krásné češtině a že si získám na Slovensku své čtenáře.
Nemám ve zvyku psát takhle spontánně, ale slibuju, že se polepším. Příští článek vypiluju!